ZDROJ: GAMES.TISCALI

To bylo ještě tenkrát za komára, kdy s prvním SimCity pronikl do herního světa nový žánr (simulátor plánování, stavění a řízení města) a půlce světa málem pukla hlava z poznání, že hry umí spojit edukaci a zábavu. Až do roku 2003, kdy vyšlo SimCity 4, bylo možno mluvit o monopolu značky. Jenže pak přišla doba temna PC hraní a další SimCity se dostavilo zpět na místo činu až o deset let později – sociální, online, sešněrované v zájmu „specializace měst“, po krk utopené v Originu, juchající, blikající a chválící hráče za každé kliknutí jako správný skinner box. Přitom Maxisu stačilo udělat to, co zvládli tvůrci Cities: Skylines – postavit hru na základech, na nichž žánr prosperoval dobrých 15 let. A je to opravdu otázka filozofie herní, nikoliv technické. Cities má totiž funkčně blíž k novému SimCity, zatímco nabízí podobný zážitek z hraní, jako dodnes milované tituly v maxisovské sérii.

Hlavně to nepřehnat

Cities: Skylines se vydala totožnou cestou agentové simulace života. Na rozdíl od SimCity jí ovšem dává rozumnou hloubku a zábavný rozměr. Jeden z nejnebezpečnějších jevů v designu je totiž přehnaná simulace, kdy se snažíte simulovat život se vším, co obnáší. Člověk musí někde bydlet, musí jet do práce a cestou do nikoho nabourat, musí někde zaparkovat, pak jet nakoupit, opět zaparkovat, pak se vrátit domů, opět zaparkovat, vyspat se do růžova a o víkendech si zaskotačit. Fabrika dokáže pracovat pouze, když v ní jsou dělníci, dotekla k ní simulovaná voda i elektřina, má prázdný výstupní sklad a naopak plný sklad vstupní. A přesně na tohle SimCity dojelo.

Máte nedokonalý model, kde se snažíte být přesní, ale ouha. Hasící hasiči vám blokují silnici, takže pacient v sanitce umřel, lidi se nedostali do práce a fabriky nejedou. Nejely by ani tak, protože náklaďáky se surovinami stojí na ucpané kratší cestě, když to mohly vzít jen o pár metrů delší oklikou přes prázdnou čtyřproudou silnici. To jsou důsledky zbytečně složitých a přesto nedokonalých modelů, složených s komplexních systémů, které spolu vzájemně interagují. Řešení pak obvykle bývá dvojí – rozšířit simulaci až do té míry, že budete simulovat každý atom ve vesmíru, nebo musíte řezat a řezat, až vám v modelech ubydou zbytečné závislosti a zůstane jen to skutečně podstatné. Ostatně sám Will Wright (zakladatel Maxisu a otec SimCity) říkal, že dokonalá je taková hra, ze které už nemůžete nic odebrat. Zdá se že jistá firma tu má velice krátkou paměť.

Realita či simulace

Cities, naproti tomu, je ve své simulaci pružná a benevolentní. Ač se auta nějak vzájemně vyhýbají, je jim jedno, že občas jedno projde druhým. Hlavní příčinou dopravních zácp nejsou kolize, nýbrž příliš četné křižovatky, protože jsou herně zajímavé. Cities se třeba nezdráhá v rámci simulace mazat vozy na přetížených silnicích, protože informace o tříkilometrovém štrůdlu herně bledne před informací o přetíženém sjezdu z dálnice. Tvůrci Cities zkrátka věděli, kdy hloubková simulace zážitek z hraní vylepšuje, a kdy je lepší simulaci omezit, protože už je na obtíž.

Hra od vydání funguje a nechová se hloupě. Nejen to, ono to dokonce vypadá, že simulace Cities je mnohem lépe optimalizovaná. Jen si představte, že by SimCity k tomu všemu, co hra dělá, měla ještě simulovat dynamickou vodu, která vážně teče. A přesně to v Cities najdete – skutečně tekoucí řeky, které unášejí odpadní vodu, takže musíte čerpat čerstvou vodu výš proti proudu. Řeky, které dokonce můžete libovolně přehradit vodní elektrárnou (a nechtěně si tak zaplavit město, mimochodem). A všechno to samozřejmě upočítá procesor vašeho počítače. Dokud jsem to nedostal, nevěděl jsem, že jsem o tom až doteď snil! Žádná budovatelská strategie už nebude bez vodních elektráren a dynamické vody kompletní!